Fotky z dovolené...



Každý chceme mít své krásné společné okamžiky zaznamenané. A tak fotíme a fotíme a během toho focení se nám docela snadno stane, že ty nejdůležitější okamžiky nám uniknou.


Chceme přece tu nejkrásnější fotku, kterou bychom ukázali rodině, přátelům a známým, prohlíželi si ji s dětmi až vyrostou... Pak se soustředíme na fotku více, než na samotný okamžik a nakonec nám to podstatné uteče.


Mně se to stává třeba u focení zvířat. Zvířata jsou mou velkou láskou. Ráda se na ně dívám, ráda vnímám jejich projevy... Zvířata jsou pro mě čisté božství.


Když si nad tím takto přemýšlím, uvědomuji si, že je to něco, co se vyfotit nedá, nebo alespoň ne často. Zkoušela jsem třeba fotit delfíny... pár fotek mám, ale za chvíli mi došlo, že jsem se soustředila více na fotku, než na delfíny.


Když jsem delfíny viděla poprvé, plakala jsem. Pohled na ně mě dojal natolik, že ten proud slz nešel zastavit. Bylo to neuvěřitelné setkání.


Četla jsem o tom, ale nedovedla si představit, jak člověka může rozplakat pohled na delfína...

Měla jsem v šátku na břiše jednu dceru, držela na vodítku psa a druhou dceru vedle sebe... Byla ještě malinká a tak jsem na lodi prostě měla plné ruce práce a vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že bych mohla zkoušet ještě fotit. Ten pohled jsem si užila celý, nebyl ohraničený objektivem fotoaparátu, nebo displejem telefonu.


Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli ten pohled je dost dokonalý, jestli delfíni skáčou dost vysoko. Prostě tam byli a víc nebylo třeba.


Když jsem se vyjela na moře podívat na delfíny naposledy, chtěla jsem pár fotek... a ne jen tak nějakých fotek, ale dokonalých fotek.


Tentokrát jsem nezažila ten pocit dojetí. Měla jsem radost, bylo to krásné, ale příliš jsem se soustředila na to, mít ty okamžiky zaznamenány.


Anička, mladší dcera, se na delfíny dojatě dívala a říkala mi "maminko, já pláču od krásy..." a nespouštěla oči zalité slzami z mořské hladiny. Byla v tom okamžiku dokonale ponořená. Nemusela řešit nic jiného, než kouzlo té chvíle, kdy se setkala s delfíny.


Já jsem jí tento krásný okamžik chtěla zaznamenat a tak jsem fotila a fotila. Delfíni neskákali dost vysoko, aby to na fotce vypadalo dobře, nebo jsem najednou měla kapku vody na objektivu... Chtěla jsem na fotce i Aničku, jak má před sebou delfíny a při focení jsem si všimla, jak je rozcuchaná - no to bude vypadat hrozně na té fotce... proběhlo mi hlavou.


Bylo pořád plno věcí jiných, na které jsem se soustředila, než na delfíny samotné. A tak jsem se do toho okamžiku prostě nepoložila tolik, jako kdyby mi na fotkách nezáleželo.




Jsem ráda, že ty fotky mám, i když tam Anička má rozcuchané vlasy.


Příště ale foťák neberu a mobil nevytahuju.

Užiju si jen ty delfíny, slunce, vítr a radost mých dětí... Protože už to vyfocené mám.


Stejně jako situace s delfíny mě při focení školí naše kobylka Dalinka.


Dělá úžasné věci, skoro si se mnou povídá. Její pohled je hluboký, soustředí se na mě. Opře se o mě hlavou a pomalu sladíme svůj dech dohromady...


do okamžiku než opatrně vytáhnu telefon a chci si s ní udělat selfíčko.


Celé naše vzájemné naladění je pryč. Odfrkne si, aby se její dech rozladil od mého, pohled padne na ten nejvzdálenější bod někde za pastvinou a významně odchází s němým sdělením, že na to mi fakt kašle.




Pamatujete si focení z Vašeho dětství? Jeden můj kamarád mi jako malý kluk ukazoval "simulaci chůze" jejich rodinnou tradici při focení. Když se z toho udělá legrace, je to ta lepší varianta.


Příšerná situace nastává ve chvíli, kdy panuje velké napětí, nebo dokonce nějaká hádka, ale jsme na hezkém místě a teď by to chtělo fotku: "no že jsme tu přece byli". Donutit aktéry na snímku k úsměvu i přes jejich špatnou náladu, i to může býti dílo zkušené matky. "Fofrem se usměj, nebo budu celý den uražená já" :D No, ani to není moc vtipné.


I takovýmto skvostem se pyšní naše rodinné fotoalbum. A dcera mi POKAŽDÉ, když si ty fotky prohlížíme a narazíme na onu zmíněnou fotku, nezapomene připomenout: "to jsem byla naštvaná a tys mě donutila se na fotku usmát".


Také ty chvíle, kdy se rodina staví do pozoru, ať jsou tam všichni a správně seřazení... Jsou "fotografové", kteří mají výjimečný talent zprudit všechny zúčastněné ještě než zmáčknou spoušť fotoaparátu. Pak už je úsměv na fotkách zaručeně umělý a vzpomínka na to, jaká to byla otrava, je jistá.


Nám se naštěstí podařilo přijít na to, že jestli už teda tu fotku chci (jsem to především já z naší rodiny, kdo stojí o fotku), má být opravdová.


Když jsem si při focení Aničky a delfínu všimla rozcuchaných vlasů, naštěstí jsem ani nepomyslela na to, že bych mohla teď v tom kouzelném okamžiku začít účes napravovat.


Bohužel ale i takové situace vídám.


Uplakané smutné dítě, dokonale čisté, upravené, učesané... To mě vždy píchne u srdce a libuju si ve fotkách, kde jsou mé děti rozcuchané, třeba i špinavé, nedívají se do foťáku, ale jsou spokojené a ponořené v dané chvíli. Fotka vyjadřuje atmosféru a náladu, jakou jsme tehdy prožívali a to se mi líbí.


Začala jsem fotit jinak ve chvíli, kdy mi Julinka, starší dcera, připomněla u té zmíněné fotky, že tam byla naštvaná, že se necítila tak, jak se tváří na té fotce.


Manipulovat s pocity ostatních nelze a nejde ani lhát o tom, jaké okamžiky jsme prožili. Přijmout všechny emoce svoje i lidí kolem nás takové, jaké jsou je to nejcennější, co můžeme udělat.


Fotím ráda naše výlety, dovolené a společné okamžiky. Chci mít zaznamenaný náš život takový, jaký je.


Přemýšlím teď ale mnohem více o tom, jak si procesem focení nesebrat ten okamžik samotný. Fotka pro mě nikdy není důležitější než ta chvíle sama.


Také jsem zjistila, že fotky, které zachycují skutečné emoce a sílu okamžiku třeba i z povzdálí, nebo jen symbolicky jsou vlastně mnohem silnější a krásnější, než ty, na které rodinu postavíme do řady a vyfotíme s krásným pozadím.







Kontakt
Vzkaz

Chcete-li se na něco zeptat, nebo nás prostě jen pozdravit, můžete zde. 

 

© 2019 S rodinou na cesty

  • White Facebook Icon