Jak jsme cestovali po východním Slovensku s maringotkou s koňmi

Jak už možná víte z jiných mých článků, velmi nerada vkládám svůj program do rukou někomu dalšímu. Nejraději si vše řeším sama - společně s ostatními členy rodinné výpravy a to tak, aby vždy byla možnost změny, pokud něco není úplně to ono. Při našem posledním výletu to ale nebylo možné.


Chtěla jsem se naučit kočírovat koně zapřažené ve voze a dojet se plavit s koňmi v řece.


Na to sama nemám dost zkušeností. Musela jsem tedy vložit důvěru někomu, kdo ano.


O člověku, který tohle dělá, jsem se dozvěděla na Ukrajině, kde jsem byla také za koňskou turistikou.


S Janem Marcisakem jsme se domlouvali (přes zprávy na messengeru) od listopadu 2019. První termín nám zrušila Corona, další už vyšel - 18. 8. 2020 jsme tedy měli vyrazit na pětidenní putování s maringotkou a s koňmi z malé vesničky Ubla, která leží na východu Slovenska na hranicích s Ukrajinou. (tak jsem si to alespoň celou dobu myslela)


Vydaly jsme se ve čtyřech, vlastně v pěti - já, moje máma, moje dvě dcery (5 a 12 let) a naše pubertální uštěkaná šeltie Valentýna.


Cestu jsme si naplánovaly tak, že ještě přespíme v Liptovském Hrádku v malém městě na Liptově.


Byl akorát v polovině naší cesty do Ubly. Večer jsme si prošly Liptovský Hrádok, daly si večeři a těšily se ke koním a na začátek naší výpravy.



Z Liptovského Hrádku jsme vyrazily před sedmou ráno a s pár zastávkami jsme v Uble byly po desáté hodině dopoledne. Koně nikde nevidět, voláme Jankovi...

Ha, Janko mi do telefonu říká "Já ale nejsem na Ubli, jsem v Malej Trni..." zatmělo se mi před očima.


Hlavou mi proběhla znova poslední hodina v autě. Jak se dcery moc těší na koně, jak už jsou netrpělivé, ale vzorně a tiše čekají, až tam budeme. Poslední čtvrthodinu odpočítáváme každou minutu v autě a já jim teď musím říct, že před sebou máme ještě alespoň hodinu a půl cesty.


Měla jsem slzy na krajíčku. Cítila jsem se bezradná. Nemohla jsem nic dělat. Jen znova nastartovat a strávit další hodinu a půl v autě (většinu cesty jsme se vracely). Byla jsem strašně moc smutná, zklamaná, naštvaná... těžko všechny ty pocity popisovat.


V psané komunikaci jsem nikde zmínku o Malej Trni nenašla. Zda to padlo v telefonu, to těžko říct. Neslyšela jsem to.


Celkově jsem měla velmi málo informací. Nevěděla jsem, co sbalit s sebou, jak bude cesta probíhat, zda budeme spát na místech zcela mimo civilizaci, tam kam zrovna dojedeme a nebo je nějaký rámcový plán cesty, zda tábor budeme stavět třeba aspoň v místě s kadibudkou...


Mně samotné by to ani tolik nevadilo, ale potřebovala jsem informace předat dál své mámě, která jela s námi.


Všechno mi to tu hodinu a půl běhalo hlavou.


Holky ale byly úžasné.

Viděly, jak jsem smutná, nedokázala jsem si pomoct. Za tu hodinu a půl cesty to trošku odeznělo, bylo hezké, jak jsem cítila v mámě i v dcerách oporu. Po cestě jsme si povídaly, smály se...


Malá bolístka z této nevydařené situace ve mně ale zůstala.


V Malej Trni nás čekal oběd - výborný guláš a také Janko, který nám guláš připravil, jeho koně a kamarádi Ildi, její muž Janko a jejich dcera Réka, se kterými jsme se znali z koňského výletu na Ukrajině. Celkem nás tedy bylo pět dospělých, tři děti a dva psy - Pšik šéfa Janka, naše Valentýna a šest koní - dva zapřažení ve voze a čtyři pod sedlo.


První den jsme si z rozhledny prohlédli Tokaj a potom vyrazili na cestu. Příjemně dlouhá, tak že se mi dobře šlo a dcerám se dobře jelo na koni. Starší dcera jela sama na čtyřleté kobylce Leie a mladší na kobylce jménem Luba, kterou jsem vedla. Máma jela na voze, většinou ale spíš vzadu, ne na kozlíku.

Janko s Ildi a Rékou se starali o další dva koníky - nejzkušenější kobylku Malinu, která vždy chodila poslední a uzavírala stádo a koníka Sašu.






Už první den jsme zjistili, že koupat se na řeku Tisu nedojdeme, na to nemáme dost času. No a kočírovat vůz se také nenaučíme, protože je třeba vést čtyři koníky, ať už ze země, nebo ze sedla. Máma je zdatný turista a zvládá vše, ale v jejich 57 letech, s artritickými koleny nestačila tempu koní. Ona tedy vést koně nemohla.


Organizačně prostě nebylo možné dostat se na kozlík.


Já jsem se s tím smířila. Byla jsem ráda, že se dcerám líbí na koni. Koníci byli přátelští, dalo se s nimi domluvit. Kobylky Malina a Luba byly skvělé pro malé holčičky Réku (7) a moji malou Aničku (5) a holky si je v průběhu dní střídaly. Nejmladší kobylku Leu dostala do péče Julinka (12) a o Sašu se staral Janko. Saša byl super koník, ale z nudy kousal. Tak bylo třeba ho pohlídat.


Koníci byli opravdu naučení na mnohé situace a žádné více nebezpečné okamžiky během našeho putování nenastaly.

Julinka s mladou kobylkou Leou občas měla starosti. Párkrát si řekla, že se bojí a tím dostala od nerodinných členů výpravy nálepku, že vymýšlí. Pak už bylo těžké i pro ni se dostat na kozlík, měla strach, aby to nevyznělo tak, že nechce Leu.




Lea byla skvělá, Julinka se s ní spřátelila, našla k ní důvěru a byla s ní ráda, jen prostě zpočátku měla respekt, když Lea byla neklidná na některých úsecích cesty. Přece jen ve 12ti letech člověk ještě není dospělý...



Hezké ale bylo, že Janko Julince řekl, ať jí ještě dá šanci a zkusí to s ní, že ona se za chvíli uklidní a pak se zajímal, zda už je to v pořádku - a bylo.


To bylo pro mě i pro Julinku velmi přínosné. Někdy je příliš mnoho opatrnosti na škodu. Je třeba si uvědomit, že ani koníci, kteří jsou zvyklí vozit turisty, nejsou žádné stroje a také je znervózňují neustálé změny.



Koníci tedy byli super, spolehliví, přátelští... Bylo nám s nimi moc dobře.


Nocování - to bylo různé. Dvakrát jsme spali ve vinici - na cestě tam a po cestě zpět. Hezké místo s kadibudkou - nikdy bych nevěřila, jak ráda budu za kadibudku :D





Pak na hrázi řeky Latorice, to bylo náročné. Nic moc hezkého, ani ta kadibudka tam nebyla a fakt moooc komárů.




Nejkrásnější stanoviště pro nás byl Klin nad Bodrogom, na farním pozemku - nejníže položené místo na Slovensku.

Přijeli jsme sem po čtvrté hodině odpolední, vypřáhli, odsedlali, uvázali koně, začali vybalovat ty naše velké batožiny a začali se sem sjíždět lidé.


Lehce jsme znervózněli, protože nebylo domluveno, že zde můžeme nocovat.

Zjistili jsme, že v 17 hodin začíná v místním kostelíku mše za Istvana krále, který byl po jeho smrti svatořečený.

Nechodím do kostela, ale tady mi to tak přišlo do cesty, že jsem se místních zeptala, zda by nevadilo, pokud si mši také přijdeme poslechnout...a nevadilo. Mše byla v maďarštině, nerozuměla jsem tedy téměř nic, přesto na mě silně zapůsobila. Ruiny kostela ze 13. století už se k bohoslužbám nevyužívaly, kostel byl mnohokrát vytopen a celá vesnice za kostelem níže a žádný z domů nezůstal. Jen jeden a ten byl právě vysvěcen a slouží v Klíně nad Bodrogom jako kaple.




Lidé zde byli úžasní. Opravdoví, pohostinní, upřímní... Zvoník nám odemkl zvoničku a nechal nás zazvonit na zvon, starosta nás nechal nahlédnout do ruin kostela ze 13. stol., který je veřejnosti nepřístupný.




Edita, jedna úžasná místní žena dovezla našim dětem hrušky a vařenou kukuřici, po které se jen zaprášilo.



Na oplátku jsme je pozvali na skvělé palačinky, které Janko smažil. Servíroval je s tvarohem (opravdovým tvarohem, ne tou kejdou z plastového kelímku, co koupíme u nás :D ) a s domácí marmeládou z jahod a rybízu. Do té doby jsem si myslela, že palačinky s mascarpone a marmeládou z lidlu jsou to nejlepší, co může být :D , tohle ale bylo ještě o několik levlů výš.


Janko byl celkově úžasný kuchař. Bylo fascinující, jak vše stíhal nachystat a jak dobře to chutnalo. Vše připravoval z domácích surovin a naší pomoci využíval minimálně, opravdu nám vše chystal sám.


Na Klin pod Bodrogom - nejnižší místo na Slovensku a místní úžasné lidi budeme všichni vzpomínat ještě dlouho.



Dokonce nás zde zastihla i slovenská televize Markýza a maringotka, jeden z koníků a Julinka se mihli v reportáži.


Během těch pěti dnů putování jsme zažili mnoho. Pocity se střídali, nejnepříjemnější byli komáři.


Pro mě největším objevem této dovolené bylo zjištění, že moje dcery jsou ještě úžasnější, něž jsem si myslela. Zvládnou všechno, nestěžují si a když je těžko, jdou dál.


Umí být samozřejmě i pěkně rozmazlené, ale ví, kdy si to mohou dovolit a kdy naopak ne.


Také to, že jsme si s mámou i dcerami na společném výletě oporou a to je velmi příjemné.


Znova jsem se ale utvrdila v tom, že spoléhat sama na sebe a jít si po vlastní ose je mi nejpříjemnější. Když něco nedořeším, mohu se zlobit jen sama na sebe.


Chyběl nám tatínek a kluci a tak už se těšíme na další výlet nebo společnou dovolenou, kde budeme všichni :)


No a taky jsme s dcerami zjistily, že každý koník má své silné stránky i to, na čem je třeba ještě pracovat, ale že nejlepší koník na světě je právě naše Dalinka.


A zda mohu tohle putování s koňmi a maringotkou doporučit?


Rozhodně ano, ale tomu, kdo vydrží pár pořádných štípanců od komárů, komu nevadí, že občas není k dispozici ani kadibudka a také to, že si odveze jiné zážitky a dovednosti, než pro které si původně přijel :)


Je to ale skvělý zážitek a člověk se dostane více k sobě, než při pohodlné dovolené na pláži s veškerou vybaveností.


Přeji Vám tedy krásné cestování a třeba i s maringotkou s koňmi.


Jana Marcisáka a kontakt na něj najdete na fb ZDE


Pokud byste se rádi dozvěděli více, napište mi a nebo přijďte na přednášku. O termínu budu včas informovat na fb i na webových stránkách a budu se moc těšit na setkání s Vámi.












378 zobrazení
Kontakt
Vzkaz

Chcete-li se na něco zeptat, nebo nás prostě jen pozdravit, můžete zde. 

 

© 2019 S rodinou na cesty

  • White Facebook Icon