Třicetidenní výzva KAŽDÝ DEN NA JEDOVOU


Při jedné z procházek s pejsky mě napadlo - co kdybychom se vydali na Jedovou? Je to pěknej kopec a nechodím tam často...


Je to hora o výšce 633m. Je v plánu postavit zde rozhlednu, ale zatím to nevypadá, že by se mělo něco začít dít. Jsem ráda, že se tu nic neděje. Pohořany jsou krásná klidná vesnice a čím min lidí sem přijede, tím líp...


Zní to divné z cestovatelského webu, že? Ono to souvisí vlastně se vší turistikou. Myslím, že žádní místní obyvatelé nejsou rádi, když se jim do místa jejich domova hrnou davy turistů...


Třeba u nás na Pohořanech to souvisí s tím, že turisté jsou často lidé, kteří sem jedou využít tu naši nadmořskou výšku, jediný trochu větší kopec poblíž Olomouce...


Cyklisté se tu řítí vesnicí tak, že Vám s klidem přizabíjí psa, nebo i dítě, vlastně kohokoliv, kdo se v cestě objeví, hlavně z toho kopce nebrzdit... (ne všichni, ale je jich hodně).


Nejsou to oni, kdo se chová opatrně a s respektem k místním.


Jsou to místní, kdo musí stále dávat pozor, okřikovat své děti a nepustit z vodítka psy ani u domu, protože za zatáčkou se může kdykoliv vyřítit cyklista v obrovské rychlosti...

K tomu jsou někteří značně posíleni alkoholem, aby měli více odvahy nebrzdit...


Taky je tu "parádní terén" pro motorky a čtyřkolky... Ti se z mé zkušenosti většinou chovají opatrně a s respektem k lidem... I tak je ale nevidím v našich lesích, nebo aspoň tam, co tu z těch lesů zbylo, ráda.


Pohořany jsou docela koňská vesnice. Co takový kůň asi udělá, když uslyší kravál dvou motorek řádcích v lese, to si raději ani nepředstavuji. Ono ani se zmíněnými cyklisty koně někdy nejdou snadno dohromady.


Cyklista prosviští kolem zadku koně, jako by jel kolem věci, ne kolem živého a dost plachého zvířete.

Není pak daleko k neštěstí. Kůň může leknutím shodit svého jezdce, nebo prostě skopnout toho cyklistu, co ho vyděsil.


Proto prosím cyklisté, motorky, auta... KOLEM KONÍ POMALU, POTICHU, ideálně zastavte a počkejte, až přejde. (Prostě sledujte gesta jezdce)



Obecně, ne jen u nás na Pohořanech logicky turisté neznají místní zvyky, složení obyvatel, i těch zvířecích... Nástrahy prostředí a právě proto musí být mnohem pozornější a opatrnější než místní.


Soused ze statku, by Pohořanské turisty jistě také rád požádal o to, ať nevstupují do ohrad ke zvířátům... Nikomu se nám nelíbí, když nám někdo vleze do obýváku a ony ani ty krávy, ani ti koně to nemají jinak... A mohli by se i naštvat a to pak končí sranda.




Jo a ještě poslední prosba - nemají hlad! Nikdy nekrmte cizí zvíře, ničím! Ani trávou ani jablky...prostě se jen v klidu z dálky podívejte, nic víc není třeba.


Pokud někam přijíždíme, je opravdu velmi důležité chovat se zde s respektem k místním lidem, zvířatům, k přírodě...


To platí kdekoliv na světě, ať přijedeme na druhý konec světa, nebo do vedlejší vesnice.


No ale teď už k té mé třicetidenní výzvě

KAŽDÝ DEN NA JEDOVOU.


V čem tahle "hra" spočívala?


Rozhodla jsem se, že každý den půjdu na Jedovou, ať se děje co chce, prší, sněží, chce se mi, nechce se mi...


KAŽDÝ DEN


Jedová je vrchol 633 m n.m. a před domem mám rozcestník, který je označen výškou 510 m. Za ten měsíc jsem tedy překonala 3690 výškových metrů. To je nejblíže Rakouské hoře Großglockner patřící do Vysokých Taur.


Budu se tam muset vydat, abych se na ni koukla a viděla horu, na kterou bych se šplhala měsíc.

Großglockner sahá do výšky 3798 a já jsem si včera i po skončení mé třicetidenní výzvy přece jen vyběhla na Jedovou ještě jednou, aby mi to na Großglockner vyšlo :)


Těch třicet dní mělo různé fáze. Zpočátku mi dělalo největší problém vměstnat tu hodinu času denně do ostatních zvyků a povinností.


Práce, kde většinou musím těch osm hodin denně strávit, děti, kůň, domácnost, psi...


Pejsci se ale stali největší motivací. Na procházku s nimi stejně musím a i když ji často spojuji s časem u koní, cesta na Jedovou pro ně byla ještě mnohem zajímavější a zábavnější.





Občas se ke mně ještě někdo další připojil, ale většinou jsem chodila sama se psi - s Mikym a Valentýnou.


Začala jsem 13. 9. - Země se začínala akorát barvit do podzimních barev.


Zvyknout si na nový rytmus, překonat ten pocit, že se mi "nechce" i když jsem si tu procházku moc užívala. To mě provázelo v úplně prvních dnech. Co se velmi změnilo byla únava... bývala jsem poslední dobou dost unavená a po prvních 4 - 5ti dnech rychlé procházky se únava začala ztrácet.


Jistě všichni víme, že není nejlepší lék na únavu prostě odpočívat v křesle u televize, v lepším případě s knihou... Bylo dobré si to takto prakticky připomenout.


KDO NEMŮŽE PŘIDÁ :D


Samozřejmě s jemnou nadsázkou. Vždy je třeba vnímat sebe sama.


Po prvním týdnu jsem přestala vnímat jen přírodu, tak jak je viditelná očím, ale začala jsem více vnímat rytmy Země a Měsíce. Uvědomila jsem si, že se na oblohu dívám především na cestách, doma moc ne...

Od té doby, co mi skončila mateřská a chodím do práce, nevnímám tolik měsíční cykly, svátky Země si uvědomuji spíš jen s pohledem do kalendáře...


Po prvním týdnu chození na Jedovou cítím, že se vracím k hlubšímu vnímání. Je to moc příjemné.

Což se začíná objevovat i v mých fb příspěvcích ke každodenním procházkám z třicetidenní výzvy.


Příspěvek z desátého dne: (všechny najdete na fb stránce S rodinou na cestách)


Třicetidenní výzva každý den na Jedovou DEN X.

Jsem ve třetině a jsem tomu fakt ráda Měla bych tolik vymluv, proč nemůžu nahoru každý den.


Vždy je ještě tolik dalších věcí, které chci stihnout


DEN X. byl ale opravdu krásný. Vydala jsem se opačným směrem, než obvykle a tak jsem se kochala zase trošku jinými výhledy. Doprovázeli mě moji nejvěrnější parťáci Valentýna a Miki


Včera - 22. 9. byla podzimní rovnodennost. Odedneška světla bude ubývat. Začal astronomický podzim. Začíná temná část roku.


Miluju tento čas. Každý den si sedneme společně u krbu a užíváme si dlouhé společné večery.

S dětmi oslavíme a přivítáme podzim až o víkendu.

Včera večer (kdy jsem zase nenapsala včas svůj příspěvek zase jsem usnula zároveň s dětmi) jsme v knize Tradinář našli skvělý tip na podzimní trdelníček.


Udělám kynuté těsto a to si pak namotáme na klacek a upčeme na ohni. K tomu skořice a jablíčka

Snad nám počasí dovolí. Nemá být vůbec hezky.


(pršelo celou dobu tak moc, že trdelníčky jsme ten víkend neudělali a nedostali jsme se k tomu do teď, máme to tedy v plánu :)


Příroda mi každý den ukazovala všechny její kouzla, jako by mě vzala na vědomí, všimla si mě a mých psů a hrála si s námi. Viděla, jakou máme radost z větru, z deště a tak začarovala další den znova a obrovskou mlhu zvedala přímo před námi a jako by nám ukazovala cestu "tudy pojďte, tady mezi mraky... " Byl to 14. den výzvy a já jsem se cítila ten den jako Bill Murray ve filmu Na hromnice o den více.




Když každý den dělám to samé, dostanu zpět prostě to co dám. V tom opakujícím se cyklu je to vidět jasněji.


Za polovinou výzvy přišel i pocit, že nechci potkat žádné lidi, nikam jít, nic dělat... ne jen to malé "nechce se mi", ale potřeba zalézt si do jeskyně a pobýt sama se sebou. Tak to my ženy máme.


Nejedeme na jedné vlně, ale houpeme se. Je to spojeno samozřejmě jak s ženským cyklem, tak s fázemi měsíce.


Luna, to je naše ženská síla.


V průběhu třicetidenní výzvy jsem si po dlooouhé době dopřála malý úplňkový rituál. Jak jinak, než na vrcholu Jedové. Udělaly jsme si tu s dcerami a kamarádkami sousedkami oheň a zpívaly a poděkovaly, taky si přály... a bylo to pro mě velké připomenutí toho, že takovéto okamžiky ve svém životě chci mít.



Těsně před koncem výzvy jsem si začala uvědomovat další věci.


Duch či duchové Jedové si na nás zvykli a doprovází nás na procházkách častěji a stále nápadněji. Párkrát jsem měla pocit, že nahoře nejsem sama a dnes se i pejsani divili a stále někoho hledali a vyštěkávali..

I kliďas Miki...

Až jsem podezřívala Martina(manžela vtipálka), jestli si z nás nedělá srandu a neschovává se kolem nás. Ale fakt tam nebyl... (citace mých fb příspěvků ze dne 29.)


Poslední den mé třicetidenní výzvy pršelo hodně. Naše tři rybníčky na Pohořanech byly plné vody a já jsem si uvědomila, kolik mi voda dává síly a radosti. Jsem prostě ryba.



I když nebylo "hezké" počasí, potkala jsem venku lidí dost. (na poměry Pohořan) Byli to většinou starousedlíci, které zajímalo, co ta voda dělá. Stejně jako já s obdivem a mírným respektem sledovali, jak se rybníčky rychle plní.


Muž šel své ženě naproti k autobusu - pro tašku a s deštníkem, byl to moc hezký pohled.


I můj muž mi takto s deštníkem jednou přišel naproti, vzpomněla jsem si s pousmáním.

Škoda že autobusem nejezdím častěji.


Chodit každý den na Jedovou pro mě byla výzva i v tom směru, že ta cesta vedla přes vesnici.



Chodím často ven, ale úplně opačným směrem, tak abych nepotkala mnoho lidí.


Ráda píšu, ale nemluvím už tak ráda jako dřív. Stává se ze mě celkem introvertní člověk (nebo možná morous, kdo ví), ale není to na první pohled poznat, protože když už lidi potkám, považuji za slušné se pozdravit, pobavit, prohodit pár slov... Když to nechci dělat, musím se jedině lidem vyhnout, jinak to neumím.


Tím svým třicetidenním chozením jsem zjistila, že mi to není až tak nepříjemné a že se zase klidně občas pobavím s někým, koho potkám...a když se mi nechce, tak nemusím mluvit, jen se usměju a jdu dál... Nebo ani to ne, ani smát se nemusím, když se mi nechce.


Byly to pro mě krásné objevy, za těch třicet dnů a pro mě ta výzva byla velmi obohacující.


Na závěr jen můj příspěvek na fb z 30. dne


Třicetidenní výzva každý den na Jedovou DEN TŘICÁTÝ.

aneb jak se zamilovat za třicet dnů.


Byl to vždycky pěkný kopec kousek od domu, občas jsem tam zašla, ale nic víc...

Těžko popsat slovy, co člověk prožívá, když chodí stejnou cestu 30x po sobě... Jen tak.

Mám pocit, jako bych ještě lépe porozuměla Malému Stromu, hrdinovi knihy Foresta Cartera - ŠKOLA MALÉHO STROMU. Jak miloval své hory. Promlouvaly k němu stromy, zpívaly mu jeho kopce... Tak samozřejmě jako dýchal, rozuměl hlasům přírody.

Jedová nejsou hory A já nejsem indiánský kluk.

Ale dnes jsem slyšela stromy na Jedové zpívat a zase nás doprovázeli skřítci či duchové... I pejsci už ví, že tam nejsme sami.

I když třicetidenní výzva končí, naše procházky na Jedovou zůstanou co nejčastější...





153 zobrazení
Kontakt
Vzkaz

Chcete-li se na něco zeptat, nebo nás prostě jen pozdravit, můžete zde. 

 

© 2019 S rodinou na cesty

  • White Facebook Icon